Rubrika: Blog psycholožky

Když jsme kdysi vybírali jméno pro dceru, bylo to jednodušší. Dohadovali jsme se o něm jenom ve dvou. Když jsme měli vybrat jméno pro syna, začal běh na několik měsíců, protože jsme se rozhodli, že dáme hlas i dceři. A domluvit se ve třech na jednom z mnoha jmen bylo nemyslitelné. Bylo to dlouhé a pořád dokola.

Každopádně byly i chvilky, kdy jsme se bavili a bavíme se jimi dodnes. Například když jsme narazili na netradiční jména. Ta která se nám vryla do paměti nejvíce, byla Vlk a Stojan. Zkoušeli jsme si představit, jak paní učitelka vyvolává o hodině naše nastávající miminko : „ Vlk Černý, nebo Stojan Černý k tabuli… “.

Nakonec to vše dobře dopadlo, obě naše děti mají jméno a bylo i napsané v papírech, když jsme šli do porodnice, i když to chvílemi nevypadalo. Ani jedno z dětí se nejmenuje Vlk nebo Stojan. Přes to všechno si nemyslím, že nás za svá jména naše děti pochválí. Taky, které starší dítě je se svým jménem spokojené. Já jsem byla jako dítě také přesvědčená, že mi rodiče mohli vybrat jiné, lepší jméno. A kdybych se narodila jako kluk, byla bych Hynek.

Máte vy nějakou zábavnou historku na toto téma? Napište nám ji. Budeme se těšit.

S druhým narozeným dítkem jsme s manželem již podruhé řešili stejnou pro nás zajímavou situaci. Samozřejmě si to dokážu jako psycholog vysvětlit, ale překvapilo mě, že přestože jsem měla první zkušenost a rozhodla jsem se to vědomě ovlivnit, nepovedlo se mi to.

Švagrová mi kdysi ukazovala na fotografii, kterou jsem nikdy dříve neviděla, hodně baculaté dítě v plenkách, nejdříve jsem nechápala, proč mi ukazuje cizí dítě. Vážně, nepoznala jsem, že je to má dcera. Vždycky jsem ji viděla jako krásné roztomilé děťátko, což samozřejmě vždycky byla, ale nikdy mě nenapadlo ani na vteřinu, že byla až takhle boubelatá. Když jsem se podívala zpětně na fotografie, už jsem to samozřejmě viděla.

Když jsme jeli s manželem výtahem z porodnice s naším synem, podrobně jsme si ho prohlíželi a shodli jsme se na tom, že není baculatý. Domluvili jsme se, že se v průběhu dalších měsíců zaměříme na to, jak ho vidíme v očích milujících rodičů, a že když bude baculatý, řekneme si to. V průběhu jsme se opakovaně shodovali na tom, že přestože má neskutečný apetit, je stále hubeňoučký… Nedávno manžel přišel s tím, že si prohlížel fotografie, když byl syn menší, a že rozhodně hubeňoučký nebyl…

Tak co, mrkněte na starší fotografie svých malinkých dětiček. Vypadají stejně, jako jste je tenkrát viděli vy?

Jak jistě mnoho z Vás znáte, malé děti přitahují odpadkové koše. Dceru (12 let), jakmile se osamostatnila v pohybu, jsem nemohla dostat od odpadkového koše. U syna už to vypadalo, že přeci jenom si budou se svojí sestrou v něčem podobní. Ani nás nenapadlo, jak vše změní nový elektrický koš s otvíráním víka na čidlo pohybu. Syn usoudil, že když se odpadkový koš dokáže sám hýbat, může být nebezpečný a chodí ho pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Občas se ale stane, že k odpadkovému koši přijde opatrně co nejvíce ze spodu a dá mu pusu a uteče. Zřejmě si s ním chce zachovat dobré vztahy, kdyby náhodou. Tak nevím, zda je lepší, když děti odpadkový koš otevírají a zkoumají jeho obsah ručně, nebo když ho začnou pusinkovat.

Jaké jsou Vaše zážitky dětí s odpadkovým košem?

Od doby, kdy syn (1,5 roku) zjistil, že existují sušenky a čokoláda, musím stále důkladně kontrolovat, aby nezůstalo nikde nic podobného ležet v jeho dohledu a už vůbec ne v dosahu. Pokud čtete příspěvky pravidelně, určitě víte, že je velmi těžké ho přesvědčit o opaku toho, pro co se právě rozhodne. Uvedu konkrétní případ…

Když mu ráno připravím jogurt s cereálními kuličkami a on se rozhodne, že posnídá jen kuličky, nastává velmi náročná situace pro všechny zúčastněné… Nějaké říkanky, písničky, vyprávění, co za koho papá a co je na obrázku jogurtu, už dávno nefunguje… Tedy nastupuje na řadu další člen rodiny, podle toho, kdo je zrovna doma. Popíši Vám poslední scénku… Dcera tančila s písničkou z mobilu na gauči, dělala u toho různé obličeje a točila lustrem. Syn jogurt snědl, ani nemrkl, nestíhala jsem ho ani prokládat kuličkami. A ano uvědomuji si, jaké to může mít následky… 🙂

Jaké jsou Vaše zkušenosti s přesvědčováním dětiček u jídla?

Další kapitolou, která stojí za zmínku je učení dětí chodit na nočník. Dceru (12 let) jsem jako vzorná matka začala pravidelně vysazovat na nočník velmi brzy. Snažila jsem se jí tam udržet různými způsoby. Krmily jsme psy, zpívaly a podobně. Bylo k podivu, vzhledem k její hyperaktivitě, že na nočníku vydržela sedět tímto způsobem klidně i 10 minut. Nikdy však nesplnila účel, pro který na tom nočníku seděla. Počkala, až ji obleču a došla to dokončit do dětského pokoje na koberec. Když jsem si po druhých narozeninách stěžovala po telefonu babičce, že jsem zvědavá, zda to vůbec vyřešíme do školky, dcera mě slyšela, přinesla nočník, postavila ho přede mě, stáhla si punčošky, sedla si a zvládla to… Jen jsem pochopila, že si v životě bude dělat to, co chce a tehdy, kdy to chce. Podobné tendence se u ní projevují pořád.

Jak to je s učením chození na nočník u mého syna (1,5 roku)… Myslela jsem si, že vše půjde hladce. Mám přece zkušenosti… a hladkému průběhu nasvědčovaly i další okolnosti…přestože je syn akční, hyperaktivní jako dcera se mi nezdá… Velmi rád si prohlíží knihy a vydrží u toho dlouho. Vše je samozřejmě jinak. Takže (opět používám moji oblíbenou formulaci) „vzhledem k tomu, že je inteligentní a silná osobnost, určitě se mu to bude jednou hodit “, nejde chození na nočník dle mých plánů. Vzhledem k důkladné teoretické i názorné přípravě, má perfektně zvládnutou techniku. Na slovní instrukci si přinese nočník, postaví ho přede mě, sedne si na něj, řekne „áí“. To používá, když má plnou plínku, hlasitě dvakrát zatlačí, zvedne se a jde uklidit nočník. Jakékoliv vysvětlování, že by na něm měl ještě chvilku posedět, nepomáhá a odmítá na nočníku sedět o vteřinu déle. Když vezmu knihu, jde si přesednout na mě. Takže, opět zjišťuji, když máte malé dítě, nejde nic podle plánů. A trpělivě čekám, až zjistí, co má být výsledkem jeho perfektně zvládnuté techniky.

Jaké máte zkušenosti s učením na nočník Vašich dětí? Podělte se o ně s námi.

V současné době vyhledáváme výlety, kde se setkáme s minimálním počtem lidí. Projížďka Safari parkem vlastním autem byla pro nás tedy ideální. Byli jsme již po druhé a Safari park nás nezklamal ani jednou. Teď navíc napodruhé jsme měli zážitek, který bychom určitě dobrovolně neabsolvovali, ale stalo se a budeme mít děsivou historku pro přátele po celý zbytek života.

Africké safari je nádherné, zvířata se chovají bezprostředně a můžete si je prohlédnout opravdu hodně z blízka. Při první návštěvě nám slintala žirafa na auto, prostě nádhera. Při druhé návštěvě byla zvířata aktivnější. Nevím, zda to bylo denní dobou nebo chladnějším počasím, ale užili jsme si projížďku maximálně. Na závěr jsme vjeli do lvího Safari. Moc jsme se těšili, že ukážeme synovi, jak vypadají skuteční lvi. Poslední návštěva lvů byla velmi silným zážitkem, dvě lvice polehávaly těsně u silnice a my jsme si je tak mohli prohlédnout opravdu z blízka. Bylo to nádherné.

Při naší druhé návštěvě o nás však začala jedna lvice projevovat zájem větší, než jsme si kdy mohli představit. Přišlo mi, že ji zaujal právě rok a půl starý syn a není nic příjemného vidět nervózní lvici, která obíhá auto, podle toho, jak přendáváte své batole. To už lvici odehnalo auto Safari parku, ze kterého mají lvi díkybohu respekt a reagují téměř okamžitě útěkem. My jsme se rozhodli nic nepokoušet a pomalu celou trasu projet bez dalších zastávek. Jsme rodina, které bohatě postačuje adrenalin ze slintající žirafy a dalších býložravců v bezprostřední blízkosti. Ale lvice se rozhodla jinak. Nevím, zda si chtěla jenom hrát nebo si nás cvičně ulovit, to jsem nedokázala posoudit, každopádně, když jsem viděla obrovskou lvici řítící se vedle našeho auta, nezvládla jsem sledovat vše, bylo to šílené.

Syna jsem přendala na druhou stranu a viděla, jak se k nám z kopce řítí druhá lvice, syna jsem strčila pod sedačky a dceři nařídila, aby se otočila, měla lvici těsně vedle sebe. Byl to děsivý pohled. Manžel trochu přidal, musel projet mezi jiným autem a stromem a sjet tak trochu ze silnice, lvice se po autě ohnala tlapou, ale tím jsme ji nechali na chvilku za sebou a Safari auto tak mohlo využít situace a opět nás lvic zbavit. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak lvice nervózně a nedobrovolně utekla před Safari autem, přešlapuje a ohlíží se po nás. Pak jsme projeli těsně kolem obrovského lva, který nehnul ani chlupem a už jsme čekali na otevření brány. Jen jsem v tu chvíli doufala, že to bude rychlé.

Bylo to strašné, děsivé, všichni jsme se třásli a měli slzy v očích. Vůbec nechci domýšlet, co by bylo, kdyby manžel nebo Safari auto reagovali jinak, než reagovali. I kdyby se lvice nedostala do auta, těžko říct, zkoušet to nebudu a vylezla nám jen na auto, nebo něco podobného, umřeli bychom asi dřív strachem než na sežrání. Vzhledem k tomu, že lvi většinu dne, někde jsem četla až 20 hodin, bez zájmu proleží, nemohu přijít na to, jak je možné, že lvice byly tentokrát tak rozdováděné.

Takže vy, co vyhledáváte adrenalin, doporučuji, předpokládám, že sežrat Vás nenechají, už to nějaký ten pátek provozují a určitě by toho byla plná média. Pro ty, kterým k životu stačí nižší hladina, doporučuji okruh bez šelem, nebo minimálně chvilku pozorovat chování lvů v autě za plotem, než se rozhodnete, zda chcete vidět lvy opravdu z blízka. Než do Safari parku vyrazíte, ověřte si, zda není nutné zakoupit vstupenku online. My jsme ji objednávali až v autě a obratem přišla na email. Přeji hezkou zábavu a co nejvíce zážitků. Budeme rádi za Vaše zkušenosti nebo fotografie.

Jednou z mnoha zajímavých činností u nás doma je čištění zubů syna (1,5 roku). Už velmi brzy pochopil, co to znamená a názorně svým prstem předváděl našim návštěvám, jak se čistí zoubky. Krásně si čistí zuby sám i kartáčkem, ale… nevidí důvod, proč bych mu je měla čistit také já, když on to zvládá. Vzhledem k tomu, že je silná osobnost (opět se uklidňuji, že jednou se mu to bude hodit), je těžké ho přesvědčit k čemukoliv, co nepovažuje za pro něj důležité. Takže jsme začínali „lechtáním zoubků“ a syn tiše s otevřenou pusou poslouchal, jak se u toho ty zoubky smějí. Jenže nic nevydrží věčně… V současné době otevírá zobáček jako malý ptáček, když ho maminka krmí… , ale aby to vydržel déle, musím mu u toho vyprávět, čím ho ta ptačí maminka krmí a přece ho nebudu dezinformovat. 😜 Jsou to tedy žížalky, červíci, housenky a broučci. Ano, uvědomuji si jako psycholog, jaké to může mít následky do budoucna, ale teď potřebujeme čistit zuby. Granule pro psy také přestal jíst. 😂 Ještě nám teď pomáhá, jak musí pusinku otevřít lev, když mu maminka lvice čistí zoubky, aby je měl zdravé.
Co pomáhá Vám při čištění zoubků Vašich malých dětí? Váš 🍀

Na téma, odkdy mají malé děti spinkat ve svém vlastním pokoji, se názory velmi různí. Nejinak to bylo i v naší rodině a my dlouho s manželem vedli diskuze, zda je syn (1,5 roku) už na to připravený. Nebudu zapírat, já jsem byla ta, která se ho chtěla pokusit osamostatnit. Manžel stále odolával.
Zlomový moment přišel ve chvíli, kdy syn dokázal přelézt postýlku. Spíš z ní tedy při své snaze částečně vypadl… to nevím jistě, ale poté co ťukal na dveře z ložnice, měl na hlavě červený flek. Ani neplakal, asi byl v šoku z toho, co zvládl. 😅
Aby se kaskadérské momenty neopakovaly, rozhodla jsem se tedy, že mu otevřeme průlez ven z postýlky, který jsme mu do teď důkladně tajili. A to byl první krok k přestěhování syna do vlastního pokoje. V následujících dvou týdnech syn denně pravidelně v půl čtvrté ráno přišel k nám do postele a už neusnul. Najednou bylo rozhodnutí výrazně jednodušší a já na zkoušku přestěhovala syna s postýlkou do vlastního pokoje. Je pravda, že i manžel se už po těchto čtrnácti dnech bránil méně. 😀 Několik dní jsem spala, nebo spíš nespala, hned ve vedlejším pokoji, abych byla co nejblíže, kdyby syn v noci plakal…a on neplakal. Od první noci spí minimálně dvanáct hodin v kuse, někdy i déle. Takže asi chudák dospává období, kdy musel spát s námi v ložnici. 😴

Kdy jste dali spát své děti do vlastního pokoje a jaké jsou Vaše zkušenosti? 🍀

Dcera (12 let) nemá doma příliš mnoho povinností. Je spíše „studijní typ“, tedy aspoň se tak tváří. To zdědila po mě. Pravidelně však vyklízí nádobí z myčky. Je až neuvěřitelné, jak si dokázala vycvičit svého bratra (1,5 roku), kterého já nejsem schopná přesvědčit k tomu, aby poslechl. Když dcera zavolá to kouzelné slovo „myčka“, on vše zahodí, tedy asi kromě jídla, přiběhne k myčce, otevře si dveře, sedne si na ně a čeká, než přijde dcera. Pak postupně vyklízí kompletně celou myčku a jednotlivé nádobí jí podává, aby nemusela udělat pohyb navíc.
Máte podobné zkušenosti? Podělte se o ně s námi. 😀🍀

Od doby, co se syn (1,5 roku) začal samostatně pohybovat, a že začal brzy, mám život daleko pestřejší. Třeba dříve nudné vysávání se stalo velice fyzicky náročným dobrodružstvím. On totiž miluje vysavač, i přestože už jsme mu několikrát odsávali nos. Dcera (12 let) byla tenkrát po prvním odsávání nosánku daleko ukázněnější a měla z vysavače respekt. Syn mi ukazuje každý drobek, který najde a významně mi sděluje „brmbrm“ a ukazuje na dveře, za kterými je vysavač. Většinou vydrží déle než já. Ale zase si nemyslete, že jsme bez drobků, když pořád vysáváme. On je dokáže také solidně produkovat. Vzhledem k tomu, že je fyzicky zdatný a inteligentní (ve velkém světě se mu to určitě bude jednou hodit – tímto se neustále uklidňuji) vysávám stylem, že on mi vlaje na tyči, protože musí prostě vysávat se mnou. Já se modlím, abychom si neublížili ani on ani já, protože já navíc stojím na jedné noze. Druhou mám totiž na regulaci výkonu, protože můj malý pomocník využije každou příležitost, aby si s ní vyzkoušel otočit a to bychom vysávali opravdu dlouho. Tak nevím, zda se mám těšit, až bude ve věku mé dcery a bude předstírat, že vysávat prostě neumí a když, tak to určitě nebude tak rychlý a dobrý, jako když si vysaji sama. 😀
Máte také podobné zážitky? Podělte se s námi o to, jak Vám Vaše milované děti pomáhají. Váš 🍀