Další kapitolou, která stojí za zmínku je učení dětí chodit na nočník. Dceru (12 let) jsem jako vzorná matka začala pravidelně vysazovat na nočník velmi brzy. Snažila jsem se jí tam udržet různými způsoby. Krmily jsme psy, zpívaly a podobně. Bylo k podivu, vzhledem k její hyperaktivitě, že na nočníku vydržela sedět tímto způsobem klidně i 10 minut. Nikdy však nesplnila účel, pro který na tom nočníku seděla. Počkala, až ji obleču a došla to dokončit do dětského pokoje na koberec. Když jsem si po druhých narozeninách stěžovala po telefonu babičce, že jsem zvědavá, zda to vůbec vyřešíme do školky, dcera mě slyšela, přinesla nočník, postavila ho přede mě, stáhla si punčošky, sedla si a zvládla to… Jen jsem pochopila, že si v životě bude dělat to, co chce a tehdy, kdy to chce. Podobné tendence se u ní projevují pořád.
Jak to je s učením chození na nočník u mého syna (1,5 roku)… Myslela jsem si, že vše půjde hladce. Mám přece zkušenosti… a hladkému průběhu nasvědčovaly i další okolnosti…přestože je syn akční, hyperaktivní jako dcera se mi nezdá… Velmi rád si prohlíží knihy a vydrží u toho dlouho. Vše je samozřejmě jinak. Takže (opět používám moji oblíbenou formulaci) „vzhledem k tomu, že je inteligentní a silná osobnost, určitě se mu to bude jednou hodit “, nejde chození na nočník dle mých plánů. Vzhledem k důkladné teoretické i názorné přípravě, má perfektně zvládnutou techniku. Na slovní instrukci si přinese nočník, postaví ho přede mě, sedne si na něj, řekne „áí“. To používá, když má plnou plínku, hlasitě dvakrát zatlačí, zvedne se a jde uklidit nočník. Jakékoliv vysvětlování, že by na něm měl ještě chvilku posedět, nepomáhá a odmítá na nočníku sedět o vteřinu déle. Když vezmu knihu, jde si přesednout na mě. Takže, opět zjišťuji, když máte malé dítě, nejde nic podle plánů. A trpělivě čekám, až zjistí, co má být výsledkem jeho perfektně zvládnuté techniky.
Jaké máte zkušenosti s učením na nočník Vašich dětí? Podělte se o ně s námi.
