„PŘÁLA BYCH SI SE KONEČNĚ USADIT A MÍT SPOKOJENOU RODINU.“
Lenka trpí bipolární poruchou a ve svém životě udělala spoustu chyb a špatných rozhodnutí. Nakonec vše došlo tak daleko, že se nebyla schopna sama starat o děti a byly svěřeny do péče příbuzným. Svěření malého tříletého Jiříka do péče biologického otce ovšem nebyla ta správná cesta.
Otec se synovi vůbec nevěnoval. Jiřík nechodil k lékaři, nechodil do školky, nebyl vůbec v kontaktu s vrstevníky. Po třech letech v péči otce Jiřík nejen že nebyl na úrovni šestiletého dítěte, ale dokonce byl na tom hůře, než když k němu přišel.
V oblasti řeči dosahoval úrovně dvouletého dítěte. Jeho slovník byl omezený na pár slov, vydával převážně zvuky a komunikovat se snažil rukama a celým tělem. Většině položených otázek ani nerozuměl. Z této situace ostře vystupovalo několik vět, které Jiřík dokázal plynně formulovat. Zněly: „Dej mi pokoj.“ „Nech mě být.“ „Nemám čas.“
Nyní je Jiřík opět v péči matky. A Lenka se snaží mu vynahradit vše, co spolu dosud nestihli. S pomocí odborníků během několika měsíců posunula Jiříka o několik let. Protože Jirka je opravdu chytrý kluk. Jen mu musí dospělí dát možnost ukázat, co všechno v něm je.
Rodině by pomohlo psychologické poradenství.
