Když jsme kdysi vybírali jméno pro dceru, bylo to jednodušší. Dohadovali jsme se o něm jenom ve dvou. Když jsme měli vybrat jméno pro syna, začal běh na několik měsíců, protože jsme se rozhodli, že dáme hlas i dceři. A domluvit se ve třech na jednom z mnoha jmen bylo nemyslitelné. Bylo to dlouhé a pořád dokola.
Každopádně byly i chvilky, kdy jsme se bavili a bavíme se jimi dodnes. Například když jsme narazili na netradiční jména. Ta která se nám vryla do paměti nejvíce, byla Vlk a Stojan. Zkoušeli jsme si představit, jak paní učitelka vyvolává o hodině naše nastávající miminko : „ Vlk Černý, nebo Stojan Černý k tabuli… “.
Nakonec to vše dobře dopadlo, obě naše děti mají jméno a bylo i napsané v papírech, když jsme šli do porodnice, i když to chvílemi nevypadalo. Ani jedno z dětí se nejmenuje Vlk nebo Stojan. Přes to všechno si nemyslím, že nás za svá jména naše děti pochválí. Taky, které starší dítě je se svým jménem spokojené. Já jsem byla jako dítě také přesvědčená, že mi rodiče mohli vybrat jiné, lepší jméno. A kdybych se narodila jako kluk, byla bych Hynek.
Máte vy nějakou zábavnou historku na toto téma? Napište nám ji. Budeme se těšit.
