Když jsme kdysi vybírali jméno pro dceru, bylo to jednodušší. Dohadovali jsme se o něm jenom ve dvou. Když jsme měli vybrat jméno pro syna, začal běh na několik měsíců, protože jsme se rozhodli, že dáme hlas i dceři. A domluvit se ve třech na jednom z mnoha jmen bylo nemyslitelné. Bylo to dlouhé a pořád dokola.

Každopádně byly i chvilky, kdy jsme se bavili a bavíme se jimi dodnes. Například když jsme narazili na netradiční jména. Ta která se nám vryla do paměti nejvíce, byla Vlk a Stojan. Zkoušeli jsme si představit, jak paní učitelka vyvolává o hodině naše nastávající miminko : „ Vlk Černý, nebo Stojan Černý k tabuli… “.

Nakonec to vše dobře dopadlo, obě naše děti mají jméno a bylo i napsané v papírech, když jsme šli do porodnice, i když to chvílemi nevypadalo. Ani jedno z dětí se nejmenuje Vlk nebo Stojan. Přes to všechno si nemyslím, že nás za svá jména naše děti pochválí. Taky, které starší dítě je se svým jménem spokojené. Já jsem byla jako dítě také přesvědčená, že mi rodiče mohli vybrat jiné, lepší jméno. A kdybych se narodila jako kluk, byla bych Hynek.

Máte vy nějakou zábavnou historku na toto téma? Napište nám ji. Budeme se těšit.

S druhým narozeným dítkem jsme s manželem již podruhé řešili stejnou pro nás zajímavou situaci. Samozřejmě si to dokážu jako psycholog vysvětlit, ale překvapilo mě, že přestože jsem měla první zkušenost a rozhodla jsem se to vědomě ovlivnit, nepovedlo se mi to.

Švagrová mi kdysi ukazovala na fotografii, kterou jsem nikdy dříve neviděla, hodně baculaté dítě v plenkách, nejdříve jsem nechápala, proč mi ukazuje cizí dítě. Vážně, nepoznala jsem, že je to má dcera. Vždycky jsem ji viděla jako krásné roztomilé děťátko, což samozřejmě vždycky byla, ale nikdy mě nenapadlo ani na vteřinu, že byla až takhle boubelatá. Když jsem se podívala zpětně na fotografie, už jsem to samozřejmě viděla.

Když jsme jeli s manželem výtahem z porodnice s naším synem, podrobně jsme si ho prohlíželi a shodli jsme se na tom, že není baculatý. Domluvili jsme se, že se v průběhu dalších měsíců zaměříme na to, jak ho vidíme v očích milujících rodičů, a že když bude baculatý, řekneme si to. V průběhu jsme se opakovaně shodovali na tom, že přestože má neskutečný apetit, je stále hubeňoučký… Nedávno manžel přišel s tím, že si prohlížel fotografie, když byl syn menší, a že rozhodně hubeňoučký nebyl…

Tak co, mrkněte na starší fotografie svých malinkých dětiček. Vypadají stejně, jako jste je tenkrát viděli vy?

Jak jistě mnoho z Vás znáte, malé děti přitahují odpadkové koše. Dceru (12 let), jakmile se osamostatnila v pohybu, jsem nemohla dostat od odpadkového koše. U syna už to vypadalo, že přeci jenom si budou se svojí sestrou v něčem podobní. Ani nás nenapadlo, jak vše změní nový elektrický koš s otvíráním víka na čidlo pohybu. Syn usoudil, že když se odpadkový koš dokáže sám hýbat, může být nebezpečný a chodí ho pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Občas se ale stane, že k odpadkovému koši přijde opatrně co nejvíce ze spodu a dá mu pusu a uteče. Zřejmě si s ním chce zachovat dobré vztahy, kdyby náhodou. Tak nevím, zda je lepší, když děti odpadkový koš otevírají a zkoumají jeho obsah ručně, nebo když ho začnou pusinkovat.

Jaké jsou Vaše zážitky dětí s odpadkovým košem?