S druhým narozeným dítkem jsme s manželem již podruhé řešili stejnou pro nás zajímavou situaci. Samozřejmě si to dokážu jako psycholog vysvětlit, ale překvapilo mě, že přestože jsem měla první zkušenost a rozhodla jsem se to vědomě ovlivnit, nepovedlo se mi to.
Švagrová mi kdysi ukazovala na fotografii, kterou jsem nikdy dříve neviděla, hodně baculaté dítě v plenkách, nejdříve jsem nechápala, proč mi ukazuje cizí dítě. Vážně, nepoznala jsem, že je to má dcera. Vždycky jsem ji viděla jako krásné roztomilé děťátko, což samozřejmě vždycky byla, ale nikdy mě nenapadlo ani na vteřinu, že byla až takhle boubelatá. Když jsem se podívala zpětně na fotografie, už jsem to samozřejmě viděla.
Když jsme jeli s manželem výtahem z porodnice s naším synem, podrobně jsme si ho prohlíželi a shodli jsme se na tom, že není baculatý. Domluvili jsme se, že se v průběhu dalších měsíců zaměříme na to, jak ho vidíme v očích milujících rodičů, a že když bude baculatý, řekneme si to. V průběhu jsme se opakovaně shodovali na tom, že přestože má neskutečný apetit, je stále hubeňoučký… Nedávno manžel přišel s tím, že si prohlížel fotografie, když byl syn menší, a že rozhodně hubeňoučký nebyl…
Tak co, mrkněte na starší fotografie svých malinkých dětiček. Vypadají stejně, jako jste je tenkrát viděli vy?
