Od doby, co se syn (1,5 roku) začal samostatně pohybovat, a že začal brzy, mám život daleko pestřejší. Třeba dříve nudné vysávání se stalo velice fyzicky náročným dobrodružstvím. On totiž miluje vysavač, i přestože už jsme mu několikrát odsávali nos. Dcera (12 let) byla tenkrát po prvním odsávání nosánku daleko ukázněnější a měla z vysavače respekt. Syn mi ukazuje každý drobek, který najde a významně mi sděluje „brmbrm“ a ukazuje na dveře, za kterými je vysavač. Většinou vydrží déle než já. Ale zase si nemyslete, že jsme bez drobků, když pořád vysáváme. On je dokáže také solidně produkovat. Vzhledem k tomu, že je fyzicky zdatný a inteligentní (ve velkém světě se mu to určitě bude jednou hodit – tímto se neustále uklidňuji) vysávám stylem, že on mi vlaje na tyči, protože musí prostě vysávat se mnou. Já se modlím, abychom si neublížili ani on ani já, protože já navíc stojím na jedné noze. Druhou mám totiž na regulaci výkonu, protože můj malý pomocník využije každou příležitost, aby si s ní vyzkoušel otočit a to bychom vysávali opravdu dlouho. Tak nevím, zda se mám těšit, až bude ve věku mé dcery a bude předstírat, že vysávat prostě neumí a když, tak to určitě nebude tak rychlý a dobrý, jako když si vysaji sama. 😀
Máte také podobné zážitky? Podělte se s námi o to, jak Vám Vaše milované děti pomáhají. Váš 🍀
