„HLAVNĚ, AŤ JSME S MALOU SPOLU, ZDRAVÉ, ŠŤASTNÉ A NIC NÁM NECHYBÍ.“
Na dceru jsme se oba s partnerem moc těšili. Těhotenství probíhalo v klidu, užívala jsem si ho v rámci mých možností naplno. Byl to pro mě fajn pocit, že mi roste v bříšku nový život.
Narozením dcery jsem si jen velmi krátce užívala euforii nového človíčka v naší přítomnosti. Měla jsem velké psychické problémy, poporodní deprese. Do toho mě partner pořád tlačil do odstříkávání mléka, dokrmování malé, vše pod tlakem, že dělám všechno špatně. Neměla jsem prostor dělat věci spontánně, jak jsem to cítila jako máma. Jen když byl v práci, měla jsem klid. Nastala doba psychického ponižování, hádky na denním pořádku, vše před malou. Bylo to pro mě hodně psychicky náročné. Dcera byla pro mě na prvním místě, což partner neunesl. Přišel z práce, měl vše – uklizeno, navařeno atd. A po práci chtěl odpočívat. Trávili jsme spolu méně a méně času. On si dělal, co chtěl. Chodil do hospody a vracel se domů v ranních hodinách. Hádky se stupňovaly a mně došla trpělivost. Po dvou letech jsem nám s dcerou sehnala bydlení, jemu jsem to oznámila a on mi v té době přiznal, že už někoho má. Náznaky byly víc jak rok, ale žila jsem jen pro dceru.
V této době řeším hlavně, abychom měly co jíst a nic Nelince nechybělo. Otec zájem má, s dcerou se vídá.
Po roce, kdy žijeme s Nelinkou samy, musím konstatovat, že je nám lépe, když jsme samy dvě. Jsme obě v klidu, v našem domově bez hádek a křiku. Chci malé zajistit hezké dětství, aby si ho užívala naplno.
POMOC RODINĚ
- Materiální pomoc
